O autorovi

Mým prvním fotoaparátem byla zelená krabička snápisem Kodak na svitkový film 6x9. Závěrka s jedním časem, zato clonu tvořil plechový vysouvací pásek se třemi otvory, vzadu červené magické oko z plastu, ve kterém se promítal počet zbývajících snímků odvíjející se na papírovém pásu u filmu. Víc nebylo třeba k první fotografii. Byl na ní můj otec v klobouku, do zlatého řezu se nevešly nohy od kolen dolů, v pozadí z šedi vysvítala novostavba mostu Inteligence v Praze Braníku. Tam jsem začal vnímat svět a nevěděl, že může být i jiný.

Pak přišel bakelitový Pionýr za 45,- korun, nad magickým okem krabičky s nápisem Kodak zaklaplo víko popelnice a přitlačilo na něj věčnou tmu. Škoda, krabičky z dětství ukrývají tajemství dospělosti.

Většina dnešních fotografů začínala s fotoaparátem Směna. Když přišel na trh, už jsem nefotil, v záhybech dívčích sukní jsem hledal poezii. Ty dívky mě dávno opustily, poezie ne. Z dob krabičky Kodak a bakelitového Pionýra nemám už žádnou fotografii, dokumenty našeho života a zážitků se překrývají jinými vrstvami a přestávají být poselstvím. Jednou i tyto webové stránky zmizí. Za horizont, za kterým je prý další, stačí jen přejít ten první.

Tak proč vlastně fotím? Pro ten pocit štěstí, kdy se vhledáčku překrývají stíny a světla, kdy vidím svět takový, jaký ho vidět chci a co na tom, že pak většinu fotografií v počítači smažu, zůstane jenom ten pocit. Asi před pěti lety jsem se k fotografování vrátil, koupil jsem ocelovou krabičku s nápisem Nikon a s tímto kompaktem jsem dokumentoval svět brouků a kytek na mé zahradě. Víc nebylo třeba k radosti. Až do chvíle, kdy jsem nahlédl za svoji čínskou zeď a objevil stránky mých dnešních přátel Michala Jirouše a Petra Šimona. Odhodil jsem ocelovou krabičku s nápisem Nikon a zakoupil kufr krabiček a trubek s nápisem Canon, přibalili mně k tomu ale obrovskou krabici zklamání. Myslel jsem, že dokonalé vybavení ze mě udělá dokonalého fotografa – ocitl jsem se zpět u krabičky s nápisem Kodak a znovu byl dítětem a znovu se začal učit chodit. Trvá to dva roky, opírám se o trojnožku značky Gitzo, vyhlížím svůj horizont a ptám se, jaký svět jsem to vlastně chtěl vidět?