Básnická hra o jablko

"Hledáme závodního koně / který nás donese až do cíle / za jeho páskou ten kůň padne / my se vřítíme do historie" psal básník Jiří Kukaň ve svém debutu Ráno jako nikdy (JčN 1985).V těchto slovech rezonovala zdravá ctižádost nové básnické generace, utvářející se v první polovině osmdesátých let.

V proudu mnohdy divokých a provokujících poetik se staly Kukaňovy verše osobitými květy intimních nálad, v nichž kromě rockové inspirace krystalizoval jemný spodní violoncellový tón, jakési erbovní znamení smutku. Druhá kniha je ve vývoji básníka rozhodující křižovatkou, neboť zpravidla ukazuje, zda lyrický subjekt má sklon žít z podstaty nebo je schopen radikálních proměn. V tomto smyslu je Kukaňova sbírka Na druhé straně jablka zřetelným krokem vpřed. Milostné verše jsou bohatší o přesnější společenský rozměr, vyostřil se kritický pohled na svět a především přibyla (v prvotině absentující) ironie a jemný humor, jež posouvají Kukaňův verš místy až do zdravě útočné polohy.

Podobně jako pro předcházející generaci jsou i Kukaňovi beton, kontejnery a městské ulice kulisami našich zdánlivě stereotypních komorních bojů. Je to však jiný svět, než jaký jsme nacházeli ve vyšumělých příbězích některých Kukaňových předchůdců, kde i tragédie pochodovaly v najedeném rytmu falešných lidových veselic. Ta nová, důležitá věc, s níž se u Kukaně setkáváme, signalizuje už úctyhodný pokus o filozofické uchopení světa. Kukaňovy verše přitom nevisí ve vzduchu: je přímo symbolické, že se hlásí i k anonymní lidové múze, která po léta strměla jako břečťan na zdech Velkopřevorského náměstí (Tolik básní). Kukaň neilustruje předem dané pravdy (neboť i zdánlivě k tomu inklinující Domácí úkol má mnohem obecnější platnost, než bývá v této zemi zvykem), stále více se v něm vyhraňuje básním zámlk, bolesti, usiluje o znovuvybudování morálního kodexu, v naší společnosti nyní tolik roztříštěného. Neboť opravdový básník je bez morálky nemyslitelný: "Báseň je jako plachetnice / nikdy nepluje pozadu / a vítr neponechá nic / o co by se opřel / aspoň stín."

Takové básníky abys pohledal, ale jsou a objevovat je stojí za to. Co na tom, že jim v jednom desetiletí vyjdou jen dvě sbírky! Ponechávám si určité výhrady k častější frekvenci tzv. silných slov (láska, smrt, život). ale tato slova vždycky budou mít v instrumentáři básníků usilujících o obrodu duchovního světa člověka významné postavení. Navíc jsem přesvědčen, že právě poezie musí slova, vyznačující se ve zvulgarizované a devalvované komunikaci nepříjemnou pachutí, postavit z hlavy na nohy.

Ne náhodou končí sbírka dvěma básněmi, v nichž figuruje slovo radost, ale není to radost dechových hudeb, tryskajících z pouličních tlampačů, ale spíše úzkost o elementární souřadnice duchovního světa člověka: "i v ódě na radost / plují smutné ryby". Ale to je další bod, který nás vede k tomu, abychom uvěřili básníkovi Jiřímu Kukaňovi a učinili to, co u většiny soudobé poezie není nutné: abychom se k veršům jedné z nejpozoruhodnějších básnických knih tohoto roku vraceli a hledali společně s autorem odpovědi na otázky naší složité doby, v níž jsme si "ze zvonů ulili píšťalky / na psy / a na sebe."

Z lektorského posudku