Domů » Blog » Z recenzí » Dům uprostřed světa

Dům uprostřed světa

V únoru letošního roku vyšla v Jihočeském nakladatelství v Českých Budějovicích básnická prvotina Jiřího Kukaně Ráno jako nikdy. Jde o zajímavý a perspektivní debut, který se pokouší vyjádřit životní pocit mladého člověka. Navíc nad sbírkou Kukaňovou si můžeme uvědomit hlubší generační souvislosti, vazby mezi mladou literaturou sedmdesátých let a novou tvůrčí generací, která debutuje zhruba od počátku osmdesátých let. Ve sbírce můžeme nalézt řadu postojů i stylizací, které odkazují k poezii osobitých mladých básníků debutujících v minulém desetiletí, ale při bližší analýze můžeme objevit i výrazné posuny ve stylizaci lyrického subjektu v pohledu na svět, v antiiluzivním postoji k realitě.

Výchozím prostorem lyrických meditací a obrazové stavby celé sbírky je obraz domu, rozvedený v řadě dílčích motivů (pokoj, byt, dveře, parapet, okno, zeď atd.): "a on náhle slyšel smích v domě/ kde ještě nikdo/ nežil", "kdyby byly ztichlé domy/ chodili bychom do nich svou lásku/ promlčet", "... poslední dům v něm už rozbořili/ a byl jsem to a nebo ty?" Obraz domu, rozpadající se do dílčích motivů, se vyskytuje ve sbírce ve dvou kontextech významových, buď jako reálný motiv blízkého předmětného světa, nebo jako symbol intimního prostoru otevřeného světu (viz Báseň): "dnes v noci jsem slyšel / tvoje kroky / vzbudil jsem celý dům / a ptal se / ke komu jsi šla // nikdo nic neslyšel / ale ani nezavřel dveře / které jsem ti nechal otevřené". V každém případě však obraz domu je u Kukaně vyjádřením oné pro život nutné intimní sféry lidského bytí, východiskem pro další dobývání a básnické osvojování světa, ale i prostorem, který okolní svět může i ohrozit. Intimizace poezie prostřednictvím využití motivů blízkého předmětného světa je např. významotvorným prvkem poezie Černíkovy, ale u Kukaně tento postup hraje jinou roli, postrádá konkrétně ohraničené kontury a stává se spíše průnikem několika vzdálených významových okruhů: "v mém bytě pálí natě / pasáčci loňských dní / a já jim zpívám zmaten / zkřivenou tváří holých zdí" (Město). Básnický topos domu, dokreslovaný řadou dalších motivů, je oním existenciálním prostorem pro lásku, poezii, meditaci, sen a touhu.

S obrazem domu je úzce spojen obraz města. Atmosféra města je podložím řady básnických obrazů této knihy: "špinavé město/ nás zimáčkem deště halí", "ještě jednou vybíháš z nádraží/ na břehu Vltavy/ a město nás vítá v černých šatech zimy". Celá sbírka je budována na prolínání a dynamice těchto dvou výchozích obrazových okruhů. Zjednodušeně řečeno, básník vychází z intimního prostoru intimního mikrosvěta, aby hledal svůj hlas uprostřed makrosvěta současného města. Není to však tak jednoduché, protože do řady básní, nasycených obrazy provenience převážně městské, pronikají motivy přírodní, evokace přírodních jevů, vzpomínek atd.
Kukaňova prvotina je sbírkou hledání. Je sympatické, jak se autor svou poezii pokouší otevřít mnohotvárně předmětné skutečnosti okolního světa, ale přitom usiluje udržet si nutný prostor vnitřní reality, naplněný citovou bezprostředností.

Vladimír Křivánek, Kmen 19/1986

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace