Dvakrát Jiří Kukaň v ofsajdu

Dvakrát Jiří Kukaň v ofsajdu

V postavení mimo hru, stranou básnického dění i psaní o něm nezaslouženě stojí osobitý autor Jiří Kukaň (nar. 1951). Přitom v posledních třech letech vydal dvě sbírky, jež si mlčení recenzentů nezasloužily.
První z nich, Divoký jezdec na černém sarančeti, je složena částečně z volného verše, částečně ze čtyřverší i z básní v próze. A zejména ona část v řeči vázané nazvaná Až je silná a zručně napsaná, jak jen tato disciplína vyžaduje. Příslovcem „Až“ začíná každé ze čtyřverší a dohromady tvoří jakési do budoucna psané ohlédnutí se za životem. „Až složím píseň, bude znít/ v šupinách rybí duše/ uvízlé suchem do mělčin/ odkud jsem kdysi přišel“. Nebo: „Až na obloze dokrouží dva ptáci/ a začnou hledat nesetmění/ v tělech a ve všem, co se ztrácí/ v čase a mezi vteřinami.“ Básně v próze jsou stylizovány jako zápisky snů plných putování a proměn. „Kdesi ve mně zpívají ptáci, ti, kteří letí nad mořem a vědí, kde končí břehy, kde dosednou na konci cesty, aby v písku zanechali otisky mých dlaní. Ano, byl jsem tam, dokud se písek nevrátil zpátky s hrstkou vybělených kostí.“ Ale není třeba vydávat se nikam daleko do neexistujících zemí. „Jdu keltským pohřebištěm. Vítr sem přináší neznámou vůni dýmkys cizokrajným tabákem a do jemné vůně se mísí dech zetlelého listí. Bylo by tu krásné poutní místo, kdyby o něm někdo věděl. Křížová cesta bludných kamenů podél polní cesty s hořícími keři.“ Právě imaginací plnou snových krajin, postav a posunů v čase předznamenávají následující sbírku Přechody ztracených řek, která je navíc výtvarně podpořena padesáti kolážemi Miroslava Huptycha. Poutník po vlastním osudu tu kráčí za nesmrtelností světadíly vnitřního ticha, ovšem zeměmi drsnými i divokými, plnými zázraků i krutosti. „Tady za řekou/ přehnaly se všechny říše/ a každá chtěla/ řeku obeplout/ urvat kus masa/ a hrady stavět na víře/ že tudy projdeš jenom jednou/ jen jednou za život.“ Přestože se ve sbírce hraje vysoká hra, najdeme v ní i cenné civilnější maličkosti: „Jsou ozvěny/ za nimiž nic není/ a přesto se občas vrací/dávné a ztracené/ pouštní karavany.“

vp, Literární noviny 13.1.2011