Domů » Blog » Rozhovory » Každá kniha má mít svoje tajemství

Každá kniha má mít svoje tajemství

Vaše dvě předchozí knihy měly nejenom čtenářský ohlas, ale především kritikou byly velmi dobře přijaty. V těchto dnech vychází v nakladatelstvích Dauphin a Protis vaše třetí sbírka poezie Divoký jezdec na černém sarančeti. Proč po tak dlouhé době?

Nabízí se odpověď, že nebylo co říct, což samozřejmě není pravda. Plul jsem na obláčku svobody nabyté po velké listopadové dohodě, šel jsem na volnou nohu jako projektant, opustil všechny zdánlivě nepodstatné zájmy a když jsem se pak ohlédnul a uviděl za sebou stohy výkresů a papírové hory technických zpráv, řekl jsem si, že na tom obláčku nepluju do nebe, ale do pekla. A tak jsem sestoupil na zem, abych spasil svět, což je další nesmysl, on se snad zachrání sám, ale zní to vznešeně. Vlastně zachraňuju sebe, protože kdo si dneska knihu poezie koupí a ke všemu i přečte? Hledám jinou formu svobody. Při tak nízkém nákladu básník rozepíná ušmudlaný plášť před rozechvělou stařenkou na lavičce v parku.

Ale to je trestné!

Pak je třeba básníky trestat za jejich troufalost vnucovat lidem jejich pohled na svět. Navrhuji veřejné pranýřování a povolat zpět do služby Koniáše, aby...

Zadržte, chtěla jsem mluvit o vaší knize a vy na mě jdete s rekatolizací!

A vy zas máte za každou otázkou vykřičník.

Dobře, začneme názvem knihy. Proč právě Divoký jezdec na černém sarančeti?

Každá kniha má mít svoje tajemství a o poezii to platí dvojnásob. Básník má vstoupit zpátky do básně a zamést po sobě všechny stopy. Divocí jezdci procházejí mojí knihou v několika textech a podobách, ale vždy jde o jedno, jde o obavy a o strach. O strach ze smrti a ze života, o blízké i ty neznámé, o zrcadlo, v němž se denně snažíme rozeznat, zda jsme ještě před ním.
Pracovních názvů jsem měl několik, ten nejpravdivější, ale nejhorší, byl Deník duše. A jak by se vám líbil Klíč kacířské bludy k rozeznávání otevírající, k vykořenění zamykající?

Trochu archaické a nesrozumitelné.

Taky to napsal Koniáš.

Vy s ním nedáte pokoj.

Už dám, ale často si představuji, jak si u stolu sednou čtyři generace, otec, děda, praděda a prapraděda a hovoří spolu. Když mluví první s posledním, netuší, o čem je řeč.

Já už také ne. Zmínil jste se o strachu a obavách, o nich je kniha?

Mluvím-li o strachu, jde mi především o naději. O tom, jak jsem hledal koně, na kterém jsem jel. O víře, kterou jsem hledal tak dlouho, až si našla ona mě, o bohu, jehož najdeme až v bolesti. Nevím, proč je cesta k sobě samému taková, ale dnes už vím, že nejde o cíl, ale právě o tu cestu.

Od Koniáše jsme přešli k Buddhovi. Ve své knize máte oddíl věnovaný mystikovi Eduardu Tomášovi.

Mystik je člověk, který hovoří s bohem, tedy sám se sebou. Já v knize promlouval se sebou, tedy se čtenáři, jde o popis mé cesty, na které jsem potkal knihy Eduarda Tomáše. Byl jsem menší než zrnko písku a na špičce jehly tančil s osudem.
Příliš jsme se vzdálili duchovním hodnotám a hledání smyslu života, zastínili jsme cit a soucítění nepropustnými hradbami v nás a kolem nás a jenom uvnitř těchto hradeb se snažíme být šťastní.
Západní kultura nás vychovala bez naděje, že život po smrti nekončí, učí nás spořit si na penzi a tak se dřeme tak, že před penzí zhasnem, ale bohatí. Nám ta transcendentní dimenze chybí. Chci věřit, že se nemusím bát boha, že bůh netrestá, protože by trestal sebe, že nehovoří cizí řečí. O tuto naději mi v knize jde především.
Ale není návodem jak přežít všechno to, co se na nás z hradeb valí, čemu říkáme život a smrt. Ta kniha je mým vnitřním tichem, snad jej někdo uslyší.

Jak vnímáte rozdíl generací?

Nevnímám, protože žádný není, je zrcadlem nás samých posunutým v čase. Snad jen ideály dnešní generaci chybí, nenabídli jsme je. Kontinuita ideálů byla přetržena v čase nesvobody. My jsme své ideály hledali mezi řádky jako vzdor: My a oni, bylo to jednodušší, jednovrstevné, nepřítel byl na hony vidět. V čase globalizace, která je tak zranitelná paradoxně vlastní jednotou a provázaností, je ideálem velikost nákupního košíku v supermarketu a prezident říká, že nikdy nebylo lépe. Ano, nikdy nebylo tolik hojnosti, či spíše nadbytku, statky nám rostou, ale rostou i pouště v nás a technika, peníze a nadnárodní kolektivizace se stávají panovníkem a ideálem.
A když někdo říká: Pokud je ďábel, je to lidský rozum, chce se mi dodat, že světlonoš nosí tmu a živí se ideály. Koho máme obdivovat? Ty, jejichž příběhy denně čteme, příběhy celebrit, blonďatých hereček a Vyvolených? Co by se stalo, kdyby klesla sledovanost televizních kanálů tím, že z obrazovky nepoteče krev a přiblblé příběhy a vysílací čas by zaplnil někdo moudrý. Říká se, že moudří mlčí, ale nejsem si jistý, že v tomto případě chtějí mlčet. Opravdu by sledovanost klesla? To my vytváříme dnešní generaci a jejich ideály, které v budoucnu budeme odsuzovat a zatracovat.

Hodně se teď mluví o roli českého národa v Evropě, hledáme ji?

Jde o to, zda je vůle ji hledat a zda o to národ vůbec stojí. Z dějin víme, že národ sám o sebe stál jenom když šlo o holou existenci. Občas se tváříme, že jsme středem světa, ale okolním národům je to úplně jedno, jde jim spíš o to, jak se chováme a hodnotí náš lidský rozměr. Národ má smysl jen sám pro sebe a čím je menší, tím více potřebuje jedince, kteří by hranice národa překročili. V tomto smyslu si myslím, že jako národ jsme ohrožený druh.
Občas se bijeme v prsa, že jsme své hranice překonali uměním, kulturou, ale není to pravda, snad jenom film to dokázal. Literatura je umění slova, slovo uměním jazyka a jazyk, ten nepřekoná hranice, aniž by zkomolil sám sebe.

A co šedesátá léta?

Vzpomínám na ně s nostalgií a proto je jen těžko dokážu zhodnotit, protože nemají logické vyústění, ale vyrostla nová generace a naděje. Proto považuji za štěstí, že jsem v té době nabíral dech a mohl pár let nezávisle myslet.
Tehdy kultura nebyla zcela svobodná, ale byly na ni peníze, dnes svobodná je, ovšem bez peněz.

Co připravujete? A nebo jste si naplánoval další odmlku?

Mám rozepsanou sbírku pro třináctileté Robinsony s názvem Dopis Robinsonovi. Měla by vyjít koncem roku s kolážemi básníka Jiřího Chuma. Je to takový protipól Divokého jezdce, můj pohled na svět očima dospívajících. Já jsem v jejich věku byl dítětem, oni jsou dnes dospělí a proto ještě před vydáním chceme s Jiřím Chumem navštívit několik škol s pořadem nad tímto rukopisem, abych byl roztrhán na kusy. Jedině tak poznáme moře, na které jsme se vydali. Snad se v něm neutopíme. Dál se nesnažím dohlédnout i když vím, že nad ostrovy v nás svítá.

VĚRA HLOUŠKOVÁ

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace