Domů » Blog » Z recenzí » Kukaňovo ráno v poezii

Kukaňovo ráno v poezii

Udávala-li české poezii na konci uplynulého desetiletí tón zejména generace básníků, která do literatury vstupovala především na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, a svou pozici si v ní v podstatě dodnes udržela celkem neotřesenou, tato situace se v poslední době začíná poněkud proměňovat. Nechtěl bych tím snad tvrdit, že by nynější generace čtyřicátníků nějak vyklízela své pevně dobyté pozice a koneckonců ani to, že by tito básníci ztrácelo pomalu již svůj význam. Právě naopak!

Chtěl bych však jen ve zkratce poukázat na to, že v posledních letech se začíná prosazovat a získávat značnou oblibu právě tvorba tzv. nejmladších básníků, což je dáno hlavně tím, že počátkem tohoto desetiletí totiž do české literatury začala pronikat celá řada výrazně talentovaných básníků, u nichž právě můžeme shledat posuny ve vnitřní struktuře jejich poezie. Nejde však jen o to, že se dost zřetelně obměňuje jejich tematiky, jejich myšlenková základna tvorby nebo celkový autorský rukopis atd., ale především o výraznou proměnu jejich tvůrčích básnických postojů, jejich životních i uměleckých názorů a pocitů, jakož i o jejich výraznou proměnu básnické optiky a poetiky.

Značně sympatickým rysem této nejmladší poezie, která si zatím stále udržuje mnohdy podobu tvůrčího hledačství, je její značná citová vnímavost, vnitřní prožitek světa, ale zejména její neokázalá, o to však upřímnější otevřenost jejich poezie všemu, čím naše dnešní společnost žije.

Jedním z takových mladých básníků, který se již delší dobu podílí na obraze proměny této nejmladší české poezie, ale s nímž jsme měli zatím možnost se setkat jen na stránkách našich literárních časopisů nebo novin, je pětatřicetiletý debutant básník Jiří Kukaň, jehož knižní prvotina básní Ráno jako nikdy vyšla v letošním roce v Jihočeském nakladatelství. Sbírka je také velmi zdařile dotvořena graficky, ilustracemi Jindřicha Růžičky.

Kukaňova sbírka milostných básní je značně monotematická. Základním tématem všech autorových veršů je především intenzivní milostný prožitek, žhavá smyslová erotičnost, ale také rozčarování, zklamání, stesk a smutek. V jemně, nenápadně a přehledně vytvářených obrazech veršové výstavby básní i v jejich průzračné, přitom však myšlenkově plné a smyslově bohaté výstavbě prožitku, chudě na výbušnou obraznost, se objevuje úsilí zobecnit vnitřní pocity subjektu v mnohorozměrný životní pocit mladého člověka. Málo eruptivní, protože tichá a harmonizující lyrická gesta, kdy "... ještě mám kde usínat/ mám odkud utíkat/ a mám se kam vracet i když pokaždé vystoupím o stanici dál" (báseň Léto v Praze), se tak dostávají do kontrapunktu s disharmonickými ozvuky a antiiluzivními pocity.

Pozitivní hodnoty předcházející generace se v subjektivním chápání mladých proměňují v tíživé vnímání okolního světa, v němž se konfrontací vlastního, senzitivně přecitlivělého individuálního prožitku s objektivní realitou probouzejí vzdálené ozvuky strachu, bolesti, beznaděje i deprese, nebo víra, naděje, radost i optimismus se často ztrácejí v antiiluzivním vnímání prožívaného světa a života: "... nechte mě uvnitř chvilku dýchat/ jen docela malou chvilku snít/ abych ti s těla moh beton slíbat/ krunýř který už dávno není štít" (báseň Stejně). Obavy zaznamenávající jako citlivý seismograf současnou tísnivou společenskou atmosféru se dostávají prizmatem básníkova vztahu k člověku, lidem, světu do vnitřní tkáně i prožitku.

Kukaňův lyrický postoj se tak prostřednictvím milostné tematiky vypořádává a otevírá ve svém antiiluzivním pohledu mnohotvárné proměnlivosti reálného světa, který se vzájemně velmi těsně prolíná s vnitřním subjektivním světem básníkovým, s obrazem jeho motivů domova, s motivem jeho lásky a vášně, neboť "ještě jsem s trávou spjatý / ještě mám ruku mezi dveřmi / ty pod košilí dívčí stesk / ještě nám lůžko doutná / ještě je co přiložit na oheň"

Jan Švandelík, Práce 25.11.1986

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace