Na druhé straně
Jsou básníci, kteří na sebe již debutem prozradí úplně vše. Jiří Kukaň k nim nepatří. Když před čtyřmi lety vyšla jeho prvotina Ráno jako nikdy, byla sice kritikou přijata příznivě, avšak při porovnání s novou sbírkou Na druhé straně jablka (Jihočeské nakladatelství, 1989) se jeví jako soubor etud, jež musí muzikant zvládnout, než si může troufnout na sólový koncert. Velkou část básní jeho debutu by bylo možno nazvat verši zjitřeného pozorovatelství. Některé genitivní metafory (na pultě vlastního štěstí, na zdi vzdychajících jatek, blízký břeh aj.) prozrazovaly spíše poněkud naivní pohrávání si s možnostmi jazykového vyjádření než zápas o sdělení těžko sdělitelného. Na Přebalu své druhé knížky Kukaň hořce poznamenává: "Naše ústa se otevírají, ale zvuk se vytratil". Ta moudrost není nová, avšak pro básníka je z těch nejcennějších. Kukaň se vydává na cestu k poezii, v níž bolestná zámlka říká více než slovo, v němž básnické sdělení přesahuje nejen verš, ale i celý autorův mikrosvět. Nebylo by však přesné vtěsnat prvotinu do přihrádky s názvem "sebereflexe" a druhotinu oslavovat jako "sebepřesahování". Rozpor mezi oběma sbírkami není zase až tak příkrý. Již v debutu nalezneme pochybnosti nad hodnotovým žebříčkem našich současníků ("modlíme se k neviděným bohům") i významově bohatý obraz básníka, který "začne zpívat/ přestože je tolik užitečnějších věcí/ které stoupají k nebi/ a místo křídel je v bocích pálí/ dvě jizvy". Motivy křídel a letu (jenž se buď uskutečnil, nebo skončil pádem) spolu s motivy chladného, odcizeného světa ryb v druhotině přerůstají v klíčové symboly lidské touhy po vzletu a děsivé stagnace.
Rozdíl v poetice i noetice obou sbírek snad vyplyne z následujících příkladů. Veršům "andělé převlečení za labutě/ hladí křídly zamrzlou Vltavu" (Ráno jako nikdy) nelze upřít kultivovanost, dekorativní prvek v nich však vítězí nad poznáním. Jestliže ale báseň, vrcholící obrazem dvou zřízenců ve špičatých čepicích, kteří natírají nabílo Velkopřevorské náměstí, začíná verši "Vltavou plují jedy / v očích máš červené rybky z pohádek / při kterých se neusíná", je tomu jistě naopak. Na Kukaňově debutu se kritika povšimla vazby jeho básnického sdělení na obrazy "domu" a "města" (V. Křivánek). Místopis se především v rodinných básních nemění, avšak prostorové dimenze Kukaňových novějších básní se značně rozšířily, a to směrem dovnitř ("... jsou zlaté klece / uprostřed jiných klecí / které se zevnitř zdají být téměř absolutní") i ven ("... Malý a Velký vůz míří / k tušenému třesku"). Těžko pochopitelné je vybočení z domácí reality v titulu básně Domácí úkol kadeta z West Pointu, neboť její obsah nevyžaduje konkrétní určení místa. Filozoficky založenému čtenáři možná připomene naznačený autorův vývoj obecněji platné poznání, směřujícího od emocionálního a citového vnímání k intelektuálnímu odstupu a schopnosti abstrakce. Takovýto pokus o rekonstrukci autorského poznání by bylo možno dále popřít faktem, že v knize Na druhé straně jablka podstatně ubylo básní "záznamového" charakteru (např. Soukromé letiště pro sny), neboť v jejím základu tkví vědomí duality a rozpornosti světa, jak to ostatně napovídá i samotný titul sbírky. I v debutu toto vědomí místy probleskávalo na úrovni antiteze (báseň Co je to láska), v nejlepších básních druhotiny však nejsou protiklady izolovány, ale částečně se prolínají. Např. v úvodní básni Příběh vstupuje žena ráno do tramvaje "plné růžovejch miláčků / tygrů lvů a ranních opilců / a hrůzou / rozkvete". Dualita lásky a smrti je v poslední, vrcholné básni Óda na radost zvýrazněná paradoxní libozvučností písňové formy, které se jinak Kukaň téměř vzdal. Tuto báseň není možné necitovat celou: "I v ódě na radost/ plují smutné ryby / Do domu přišel host/ zkus ho svým tělem živit // A vůbec žádné jizvy / líbej mě lásko dál / I smrt by byla cizí / kdybych tě nepoznal."
Nyní snad již není třeba zdůrazňovat, že kniha Na druhé straně jablka patří k nejvýraznějším sbírkám, jež letos vyšly mimo pražská nakladatelství. Nepíše se lehko o básníkovi, který je autorem veršů: "Mívám sen / že se někdo přehrabuje v mých kostech." Jeho poezii však nemůže ublížit žádná recenze, ať už je napsána jakkoliv.
Martin Pilař, Kmen č. 48 1989