Na druhé straně poznání
Když Jiří Kukaň v roce 1985 vydal básnickou prvotinu Ráno jako nikdy, setkal se se zdvořilým zájmem literární kritiky. Jeho kultivovaná poezie, orientovaná na tradiční hodnoty lidského života, přesvědčovala svou smyslovou konkrétností o upřímnosti, autenticitě prožitku. Ostatně sám leitmotiv "rána jako nikdy" zdůrazňoval jedinečnost, neopakovatelnost každého okamžiku našeho života, který poznáváme jen tím, že jej neodvolatelně ztrácíme. Skutečně, jeho poezie mířila k nadčasovým poselstvím, platným ovšem pro svůj obecně humanistický obsah kdykoli a kdekoli. Čtenář se proto mohl poprávu zeptat, zda to, že "znamení doby" v Kukaňových verších nenachází, je dobré. (Vysvětlení, které se nabízí, je u prvotin dosti obvyklé: sbírka přinesla výbor z mnohaleté básnické činnosti a sjednotit ji životním pocitem, zvláště u mladých lidí proměnlivým, by bylo obtížné, ne-li nemožné). Nicméně byl tu další introvertní básnický typ, zahleděný buď do sebe, anebo do prostoru všeobecných pojmů. O takové nebývalo v našich zeměpisných šířkách nikdy nouze.
Uplynuly však čtyři roky a Kukaň přišel v Jihočeském nakladatelství s knížkou Na druhé straně jablka. Ukázal v ní, jak ošidný je první dojem, a také potvrdil staré známé pravidlo literární kritiky, že básníka "dělá" až druhá sbírka. Představuje se v ní lyrik, přemýšlející o sobě a svém místě ve světě v úsporných, střízlivých básnických obrazech. Lyrik, jehož touha po harmonii je rušena zevnitř, samotnou metodou básnické práce. Jeho "básně bez rodokmenu" , popírající vznešenost Poezie jako výlučné výsady zasvěcených, strhávající poetické symboly z posvátných výšin na zem: "Vltavou plují jedy... kapři v Čertovce polykají naftu"...
"Ještě jednou je ráno jako nikdy", vrací se básník k východiskům své první sbírky. Ale pokračuje: "Poslední noc jsem počítal žebra / která ještě zbývá zlomit / ale v ústech mám příslib dalšího dechu". Vidění světa, dříve jednoznačné, se problematizuje. Totam je někdejší izolace jako program. Básník prožívá osamělost bolestně, s pocitem křivdy a smutku. A pokud ji přijímá, pak pouze jako prostředek umožňující mu přesněji vnímat a soustředit se na to, co chce říci. A říká tentokrát věci velice důležité, říká je ovšem po svém a sám za sebe - nicméně svou osobní zkušenost metaforicky a metonymicky přetavuje ve výpověď o době, v níž je mu souzeno žít. Není snad jeho báseň Identita přímo programovým vyjádřením životního pocitu celé jedné generační skupiny - pocitu prázdnoty a nejistoty, ale i hledání východiska, jistoty? "Kdo to tu zpívá? ptám se / beru za kliku a za dveřmi / nikdo / Prázdná chodba se schodištěm pro všechny / kteří ke mně teprve přijdou". Ano, hledáme vlastní identitu, hledáme ji však marně. A tak básník nachází i tentokrát východisko, oporu v základních lidských vazbách: ve vztahu k ženě, k dítěti, v úctě ke slovu a ve víře v očistnou moc básně. Není to však útěk před zraňujícím, surovým světem. Srážka tradičních lyrických postupů a prostředků s deziluzivní realitou, která do jeho básní nezadržitelně proniká - takřka proti vůli autora samotného - svědčí o opaku. Kukaň neuhýbá před vědomím disharmonie, která poznamenává jeho dříve smířlivý pohled. Druhá strana jablka, to je vědomí toho neodvolatelného záporu, té hrůzy, v níž "jablko se převaluje / jak prehistorické zvíře / v moři ticha". Ale je to také výraz pravdivějšího, komplexnějšího poznání světa. Světa, který ruší zdání celistvosti a dokonalosti zevnitř, svými vlastními rozpory: světa, v němž "jsou zlaté klece / uprostřed jiných klecí / které se zevnitř zdají být / téměř absolutní". Světa, z jehož zákonitostí je odvozena i Kukaňova tvůrčí metoda. Její umělecké zvládnutí v této sbírce ukazuje skutečné možnosti básníkova talentu a přiřazuje ho k těm autorům, jejichž jména si musíme dobře zapamatovat: ještě o nich uslyšíme.
Milan Pokorný, Jihočeská pravda září 1989