Neboj se, já jsem, řekl bůh, aneb Z odlišných břehů

Po téměř dvacetileté odmlce od své druhé sbírky se básník Jiří Kukaň (1951) začal opět pravidelně vydávat svou poezii knižně. V posledních dvou letech vydal hned tři tituly: Divoký jezdec na černém sarančeti (2007), Až budu dospělý (2009) a zatím poslední – Přechody ztracených řek (Dauphin, 2009). U této objemné sbírky se zastavíme. Je bohatě ilustrovaná kolážistou a Kukaňovým básnickým vrstevníkem Miroslavem Huptychem a verše vní obsažené si s ilustracemi vkvalitě rozhodně nezadají. Básník svou sbírku otevírá razantně: „Zavlečen na břeh řeky / vyhlížím vpísku / otisky tvých pat // Tvá slova o stopách těch , co tu žili / mě už nedojmou / Buddha i Kristus / leží ve stejném písku / a lasturové oči jim prosvítají pod víčky // Žil jsem tu kdysi a díval se vzhůru / a věřil, že splynu / že budu součástí písku / země a dávných bohů / ale nic ztoho jsem nepochopil / Pochodně zhasly / a mně ještě nezakryli oči // Neznám však jiné řeky / Můj bůh se ještě nenarodil.“ To jsou verše, které znějí tak přirozeně, jako kdyby byly pupeční šňůrou spojeny s pamětí například zralého Jaroslava Seiferta. Lyrický hrdina se mění v malého chlapce „na nejvyšší hoře“, který se ještě dokáže „dotýkat nebe“ a zná „jména budoucích hvězd“, aby záhy jako „prasklý zvon“ ležel na dně řeky, kde „už tisíc let /... stále klečíš na břehu“ , řeky, jíž se „ještě bojí přejít vlci“, v níž „ryby plují / a ty si češeš vlasy“ (s.9). A tak to stále pokračuje, je cosi vážného a trvalého v těch verších, které plynou jako jeden proud, který má dva břehy – odlišné, a přece je poznáváme, protože básník a čtenář splývají v jednu bytost. To je velký dar. Oboustranná empatie, jestliže se ocitáme tam, kde „odevšad bylo nikam“ a tam, v nikde, má „kostlivec krásné modré oči“ (s. 13). A tehdy chceme jít dál, až tam, kde „převozník na kamenné řece“ na hraně propasti, v krajině, kde „se stmívá jen jednou do roka / když bůh jde venčit psy“ (s. 14). Chceme jít spolu a kdykoli vyslovit tu prostou, zoufalou, vživotě tak beznadějně častou modlitbu: „bolesti má/ smiluj se / smiluj se nad námi“, modlit se nejprve za druhé a teprve potom za sebe. Protože čas plyne a hroby vzpomínek za námi rostou jako les. A právě taková je Kukaňova přítomná poezie: ne prales slov, jímž se prodíráme udiveni a orváni, ztráceje směr a smysl, ale les. Založený sice lidskou rukou, ale neubránivší se osudovému rozhodování přírody. Hned krásný, hned tajuplný, propouštějící jas i v nejhlubším přítmí, bolest smíšená srozkoší. Dlouhá odmlka a jistě i lidské zrání Kukaňovi – básníkovi prospělo. A tak – promítnuto do lesních hlubin hudby, s níž má básník leccos společného – slyšíme současně velebnost Bachovu i prostou a přízemí, neostýchající se rytmiku třeba takových AC/DC. Že to sem nepatří? Ale ano. Vezměme si jenom začátky básní, které jsou bez názvů a vycházejí i vcházejí jedna do druhé. Vytvářejí proud i břehy oné řeky v názvu sbírky: Některé příběhy nikdy nekončí, Přišli jsme zrovin, A dávno předtím, Došli jsme k branám, V uhelné sloji, A přesto se budu třást zimou, Až na vrcholku hory, Všechno, co mám od zvířecích předků, Slyšel jsem u ohňů rady starců, Pro slovo vytrhli mně jazyk, Neznám řeč otroků, Jedno mám pro lásku, Kdo znás noc přežije... Kompozice, promyšlená práce s tím, co jazyk a jeho prostředky nabízejí. Kukaň se nesnaží opájet čtenáře originálními metaforami ani třeskutými obrazy, sází na příběh, napětí a dbá také na usmíření okamžitě poté, co zraní. Kukaňovou silou je obraz vyrůstající z děje, z vyprávění: „Dny, které teprve přijdou / vyzpívané k nebi / tenounkým hláskem / otvorem suku / co zbývá po větvi / když rostla příliš vzhůru...“ (s. 75), „Léta jsem seděl proti zdi / dokud mě nepustila / Je zdruhé strany stejná / jako já / jako nebe / a jako ty...“ (s. 98). Jeho styl vyrůstá zkořenů zapuštěných do literatury předchůdci, kteří se učili myšlení i umění vyprávět na biblických příbězích. Dokazuje to i podíl frekvence substantiv jako: bůh, anděl, žena, dítě, zvon, pastýř, převozník, karavana, pergamen, kámen, řeka, voda, vlci, sokoli, krkavci, chrám, obřad, křtitelnice, rubáš..., adjektiv jako zásvětní, ušlechtilý, vnitřní, mlžný, ponorný, smírčí, křížový, bezhvězdný, okřídlený atd. Již dříve zmíněný názvuk modlitby se v textech upomíná také častěji: milosti má, která..., úzkosti má... atp. A pak jsou zde přímá volání po empatii: smýváš prach prachem, jsi řece řekou, cestě cestou nebo dítěti dítětem, (s.11) vedle výkřiků osamění: obezděni svými zdmi (s. 75). Zvolání typu obeplout v kapce vody celý vesmír nebo otázky podobné té a jak sdělit a nevyslovit? mohou sice působit poněkud archaicky, snad i opsaně, ale vřazením do ostatního textu naštěstí tento dojem slábne nebo zcela mizí.

V Kukaňově básnické dílně vznikl opus, který včeské poezii těchto let není vtéto umělecké kvalitě a celistvosti zcela obvyklý a rozhodně by neměl zapadnout. Jako důkaz všech předešlých tvrzení, lépe než další komentáře, snad poslouží verše z básně, která sbírku uzavírá: „Kolik žízně je třeba / abych pochopil vodu? // A kolik vody / abych pochopil řeku?.../ Jak těžký kámen na krku / abys vytlačil stopu / a kolik zapřít slov / aby byla báseň?... / neptám se, kým jsem byl / ale kým budu... / A bude-li potopa / budou i nové ostrovy“.