Přechody ztracených řek

Přechody ztracených řek

Jiří Kukaň není žádný poetický začátečník. Je to už na první pohled zřejmé, když otevřeme jeho nedávno vydanou, v pořadí už šestou básnickou sbírku Přechody ztracených řek (Dauphin, Praha 2009). Už když se letmo začteme do několika desítek jeho nových textů, uvíznou nám v paměti zlomky veršů, které nás nutí číst dál a o textech více přemýšlet: "Za bodem mizení / je smrt jen pro živé." "Prošli jsme sadem / a za ním jiný sad / jako když duše střídá těla." Nebo: "Poznání pravdy je vždycky nové / stará je jenom pravda"; "Odkud se světlo s tmou slije / a odkud život projde nesmrtí?"

Poetický svět, do kterého nás Přechody ztracených řek zvou, je velmi pestrý a několikavrstevnatý. Ocitáme se u několika řek, břehů, na pouštích, planetách, cestujeme do hor i z hor, na hvězdy i do vesmíru. Ale stejně tak v krajinách duše nebo času. Stírá se hranice mezi konkrétním a abstraktním, ani život a smrt nejsou jasně vymezeny, ale jejich hranice jsou libovolně propustné. Nic snového není autorovi reálně nepředstavitelné natolik, aby si pro to v básni nenašel zcela konkrétní prostor. Neexistuje rozdíl mezi živou a neživou přírodou, kdokoli může být kamenem. Čas se stává neměřitelnou veličinou, zákony souslednosti a následnosti jsou tabu. Přesto však není poetický svět Jiřího Kukaně nesrozumitelný a chaotický. Sbírce nechybí formální zručnost v zacházení se slovy a verši. Jazyk jeho textů je poeticky plynulý a srozumitelný. I když se od poezie jako takové často utíká k věcem filozofickým a teologickým, je to v souhrnu poezie, která má nakonec v jeho textech navrch. "Došli jsme k branám / které hlídají lvi / Držel jsem syna za ruku / a řekl: / neboj se, na konci každé cesty / jsou lvi / Ale on odpověděl, tatínku / jsme teprve na začátku."

Jestliže na začátku nás Kukaňovy texty přitahovaly svou neobvyklostí a nutily nás o nich více přemýšlet, pak po přečtení všech jeho básní se v nás tato potřeba jen prohloubí. Zůstane mnoho otázek, veršů, dojmů a motivů uvízlých v paměti. Autorova poezie je do jisté míry kazatelská. Autor ovšem nekáže hotovou pravdu, ale snahu dobrat se toho nejlepšího způsobu jejího hledání. To, co tedy zůstává, nejsou odpovědi, ale jen víc otázek. I přes zjevnou koketérii s obojím není Kukaň ani teolog, ani filozof, ale především básník, proto vedle nezodpovězených otázek může čtenáře utěšit kusem opravdové poezie.

Vedle Kukaňových textů je stejně důležitou součástí Přechodů ztracených řek padesát původních koláží Miroslava Huptycha, které jsou vlastním jazykem účelně vpleteny do světa Kukaňových textů.