Recenze knihy Na druhé straně jablka

"Tolik básní se tu narodilo / z jednoho vrhu / a žádná z nich / nedostala rodokmen." Ano, i tak lze charakterizovat valnou část české poezie: básně chrlené po desítkách, podobné si jako vejce vejci, básně psané za každou cenu a s železnou pravidelností jako pěstování králíků na výkrm. A ovšem také onen pocit nedocenění, věčného outsiderství, příznačný - a také vcelku oprávněný - pro mladší část našich básníků. K nim svým věkem stále ještě patří i autor úvodních veršů Jiří Kukaň (1951), kterému po prvotině Ráno jako nikdy vydává Jihočeské nakladatelství i sbírku druhou Na druhé straně jablka.

Kukaň, povoláním projektant a básnickým naturelem racionální lyrik, je typem glosátora, který se dívá na svět kolem, přemítá, jaká má být ta pravá láska a co znamená já jakožto básník, a na dílčích postřezích, které jej napadnou, hned staví své básně. Ty se odehrávají v prozkoumaném území vypointované lyrické neurčitosti, těží z ozvláštňování každodennosti a nabízejí svědectví o jevové podobě světa. Soukromé letiště pro sny - to není jen název jedné z básní, to je i - nejspíš bezděčné - vymezení typu této poezie: přistávací plocha reality je tu pečlivě připravena a uhlazena, přístroje metafor spolehlivě fungují, jenom se musí trpělivě čekat, odkud ten sen, postřeh nebo imaginativní nápad přiletí, aby tomu všemu kolem dal nějaký smysl. Dostaví-li se, skutečně se podíváme na druhou stranu jablka a objevíme, že generační pocit samoty tu má příčinu v nedostatku čisté lásky, že klíč k nalezení identity se zase skrývá v obecném docenění vlastní básnické tvorby. Jde-li o jednodenní výlet, proč ne. Cestujeme-li ovšem na devizový příslib, pak se i vám možná bude zdát, že cesta tam nemusela vést jen po povrchu, ale mohla směřovat i dovnitř, přes vlastní nitro.

Petr A. Bílek, Nové knihy 27.9.1989