Domů » Blog » Rozhovory » Třetí kariéra básníka

Třetí kariéra básníka

Sedíme s básníkem Jiřím Kukaněm v jeho domě na okraji vesnice kousek za Prahou. V krbu praskají polena a mění mizející světlo na třepetavé stíny. V ruce držím jeho tři knihy, o kterých říká, že jsou odpovědí na otázky, které ještě nebyly položeny.

Jaká byla vaše kariéra? Chci se zeptat hlavně na kariéru po padesátce?

Jsem z generace, kterou velký listopad zaskočil nepřipravenou, nepřipravenou na svobodu, na zbořené ploty kolem nás a hlavně v nás. A přesto jsem se osvobodil, šel jsem na volnou nohu jako projektant, ale ta svoboda se stala překvapivě svazující a vystavěla nové hranice. Pracoval jsem šestnáct hodin denně s pocitem, že peníze budou ta svoboda, do které roztáhnu svá křídla.

Projektant s pracovní dobou šestnáct hodin denně - opravdu jste si před padesátkou sliboval, že peníze je to pravé ke štěstí?

Bylo tomu samozřejmě naopak. Opustil jsem psaní, hudbu a všechno to, co jsem kdysi vnímal mezi řádky a dřel s pocitem, že je to správná cesta k volnosti a možnosti roztáhnout křídla. Tato cesta skončila po třinácti letech na desátém kilometru dálnice D 1, kde do mého života vstoupil - vjel - velmi unavený muž. Usnul za volantem a "zrušil“ mně auto. Docela banální příběh, vždyť se nikomu nic nestalo a já dostal auto nové. Jenomže po půl roce jsem doslova "šel" k zemi. Několik měsíců jsem nemohl chodit, můj svět byl pohled z okna na mraky a letadla, která odnášela turisty k moři, zatímco já byl zajatcem vlastní svobody a následků havárie, kterých se prý už nezbavím.

Ve své knize jste oddíl "Rok křižovaných" věnoval Eduardu Tomášovi.

Tohoto mystika jsem poprvé viděl asi v sedmnácti letech při společné meditaci. Byl jsem plný očekávání, ale nic se nedostavilo a ani nemohlo, byl jsem poustevníčkem na dně moře, který našel prázdnou ulitu a nevěděl, co s ní, a tak jsem ji pyšně rozdupal. Myslím, že cyklus "třetí kariéra" je především o pochopení, o pochopení všeho, co nás obklopuje, o pochopení cesty a nás samotných. Když jsem tak nemohoucně pozoroval v okně mraky, vrátil jsem se ke knihám Eduarda Tomáše, tentokrát snad připravený a méně pyšný. Vstoupil jsem do prázdné ulity, zaplnil ji v meditacích a po létech znovu začal psát. Vlastně bych měl poděkovat tomu muži, který mi na dálnici zničil život. Ale otázka je - zničil mně ho?

Vím, že jste se dříve věnoval hudbě, psal jste texty Karlu Černochovi, Michalu Prokopovi, v klubech uváděl vlastní pořady.

Po maturitě jsem se ocitl na svojí první křižovatce, kdy jsem se rozhodoval mezi hudbou a otcovým přáním být úředníkem pod penzí. Tehdy jsem se pohyboval mezi muzikanty, kteří pak kvůli hudbě opustili tuto zemi. A já se stal úředníkem a celý život přemýšlel, jestli jsem udělal dobře. A přemýšlím o tom dodnes.

Na obálce vaší knihy jsem se dočetla, že jste žil v Praze, ale odstěhoval jste se právě ve věku padesáti let tam, "kde se otáčejí mouchy“. Tak to bylo ono nastartování třetí kariéry?

Ano, všichni jsme přece z vesnických chalup, a jakmile se naskytla možnost opustit milovanou Prahu, odešel jsem a nijak po ní netesknil. Po třech letech jsem šel po Václavském náměstí, ale nebylo to náměstí, byl to jarmark se vším, co k němu patří. Raději si nosím v srdci Prahu takovou, jaká byla. Odešel jsem na vesnici a těšil se na idylický venkovský život.

A?

Ale i ta vesnice se změnila, lidé se tu moc nezdraví a také se moc nesdružují. Třeba jsou i vesnice jiné, nevím, ale ta moje je sevřená ze všech stran vysokými kopci, které místní jen těžko překonávali, a nepronikla sem nová krev, a tak se mísili a mísili, takový zvláštní kus země s vysokou zdí.

Ale tam jste přece jenom "nastartoval třetí kariéru“...

Vždycky budu - jak se říká - naplavenina; tahle role mi nevadí. Ale někteří se chopili mé nové krve a zvolili mě zastupitelem.

Tak opravdová kariéra. Zastupitel!

Moc mne ta práce bavila. Navíc mne "dojímalo“ sezení s věčně podřimujícím ovíněným starostou, a tak jsem v dobré víře inicioval přiřazení vesnice k nejbližšímu městu a stali jsme se městem. Jak mi starousedlíci řekli, prý jsem udělal pro ten ostrůvek lidí více, než oni kdy předtím dokázali.

Hodně se teď mluví o roli českého národa v Evropě, hledáme ji?

Jde o to, zda je vůle ji hledat a zda o to národ vůbec stojí. Z dějin víme, že národ sám o sebe stál, jenom když šlo o holou existenci. Občas se tváříme, že jsme středem světa, ale okolním národům je to úplně jedno, jde jim spíš o to, jak se chováme, a hodnotí náš lidský rozměr. Národ má smysl jen sám pro sebe a čím je menší, tím více potřebuje jedince, kteří by hranice národa překročili. V tomto smyslu si myslím, že jako národ jsme ohrožený druh.

Anebo "největší zlo je, když dobří nedělají nic". Vraťme se k vnímání času, jak jste prožíval padesátku?

Daleko horší pro mě byla třicítka, vždyť John Lennon říkal, abychom nevěřili nikomu, komu je nad třicet, a tak jsem se snažil věřit alespoň sobě. Dneska se tomu směju, je mně skoro dvakrát tolik. Padesátku jsem jaksi přehlédl, nebyl na ni čas, měl jsem dvouletého syna, a ten mě vracel v čase zpět. Myslím, že nejlepší čas pro chlapa je právě po padesátce. Je ve věku, kdy může zúročit všechno, co se doposud naučil. A nejenom profesně, ale i v umění. Třeba Seifert, Holan, Skácel, ti všichni napsali to nejlepší, až když jejich vrstevníci odpočívali na penzi. Proto se těším, až budu starej dědek, budu předstírat, že jsem moudrý muž a snad ještě něco napíšu.

Vaše knihy měly nejenom čtenářský ohlas, ale především kritikou byly velmi dobře přijaty.

Hm... V životě jsem dělal spoustu věcí, od psaní, textování písní, hraní, až třeba po fotografování. Vždycky jsem se na něco upnul, a když jsem překročil hranice průměru, opustil jsem to a začal s něčím jiným a zase tu byla ta hranice a já se pachtil na druhém poli. Jako bych chtěl prožít víc životů. A pak jsem jednoho dne všechno opustil, vzal jsem si jen stůl, obraz a hodiny a šel jsem žít něco jiného, někde jinde a s někým jiným. Stal jsem se projektantem, tak trochu politikem - a vůbec ničeho nelituji - vším jsem byl rád.

Ale vaše poslední kniha "Divoký jezdec na černém sarančeti" je o bolesti a naději, je plná smutku a ohlížení.

Je především o životě, lépe řečeno o části mého života, kdy převozník uhnul dlaní, nebo jsem neměl čím zaplatit, je hlavně o naději, o vyrovnání se s osudem a se sebou samým. Třeba tu knihu kdosi použije jako zrcadlo a obejme se a řekne si, že není na všechno tak sám. Ale není návodem, jak přežít všechno to, co se na nás valí, čemu říkáme život a smrt. Západní kultura nás vychovala bez naděje, že život po smrti nekončí, učí nás spořit si na penzi, a tak se dřeme tak, že před penzí zhasneme, ale bohatí. Nám ta transcendentní dimenze chybí. Chci věřit, že se nemusím bát boha, že bůh netrestá, protože by trestal sebe, že nehovoří cizí řečí. O tuto naději mi jde především.

Vidím, že na krbové římse máte vedle afrických sošek také virgule, spirálu a kyvadlo, a protože nenesou stopy prachu, zřejmě je používáte?

Když jsem stavěl dům, vybíral jsem vhodné místo bez geopatogenních zón a nánosů dávných příběhů. I zahradu jsem tak vysazoval. Umí to každý, jen jsme to zapomněli. Já si vzpomněl, když jsem hledal svoje zdraví a odlupoval z těla slupky zbytečností. S několika přáteli jsem pracoval s krajinnou energií, objevoval prastará kultovní místa, lidské stopy v krajině a jejich souvislosti. V místech, která oslovila moji duši, jsem mimo jiné pochopil, proč jsem odešel právě do těchto končin. Jsem rád, že moje - jak říkáte - třetí kariéra se týká mého zájmu o všechno, co se kolem nás děje.

Jak vnímáte rozdíl generací?

Nevnímám, protože žádný není, je zrcadlem nás samých posunutým v čase. Snad jen ideály dnešní generaci chybí, nenabídli jsme je. Jenže my jsme své ideály hledali mezi řádky jako vzdor: My a oni, bylo to jednodušší, jednovrstevné, nepřítel byl na hony vidět. V čase globalizace, která je tak zranitelná paradoxně vlastní jednotou a provázaností, je ideálem velikost nákupního košíku v supermarketu. Ano, nikdy nebylo tolik hojnosti, či spíše nadbytku, statky nám rostou, ale rostou i pouště v nás a technika, peníze a nadnárodní kolektivizace se stávají panovníkem a ideálem. Vlastně my - padesátiletí - "vytváříme“ dnešní mladou generaci.

Co připravujete?

Napsal jsem sbírku pro třináctileté trosečníky s názvem "Dopis Robinsonovi". Měla by vyjít koncem roku s kolážemi Jiřího Chuma, ale ještě před tím chceme s Jiřím Chumem navštívit několik škol a předhodit trosečníkům náš pohled na jejich ostrovy a pak se nechat roztrhat na kusy. Jedině tak poznáme moře, na které chceme vyplout a pokud možno se neutopit. Tak mám před sebou opravdu další kariéru - kariéru po padesátce. A na to se moc těším.

Děkuji za rozhovor a držím palce.

Mgr. Věra Hloušková

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace