Vydala nakladatelství Dauphin a Protis v roce 2007

5.12.2006

      Stojím na břehu řeky a oslovuji jakousi ženu. Má dlouhé vlasy a dívá se na druhý břeh. Hoří tam dům a nad ním krouží ptáci. Z dálky se blíží jezdec na koni s bílou helmicí a prudce zastavuje koně před hořícím domem. Vstupuje dovnitř a dům se mění v zelené hluboké údolí, muž stojí nad tím údolím a dívá se dolů, kde plyne řeka. Na jejím břehu vidím postavu, jsem to já a dívám se na hořící dům.

      Kruh se uzavřel, ten muž je můj otec a dívá se na mě z výšky. Jsem malý chlapec, příliš malý pro cizí svět, sbírám oblázky a házím je na hladinu, otec mě stále pozoruje, ale vzdálenost mezi námi se zvětšuje, jsem malý bod v dálce, někde za řekou, za světlem a zeleným údolím.

      Stmívá se. Beru si čistou košili a jdu tou řekou, mám vodu po pás a nevím, zda vůbec umím plavat, mizím ve tmě a slyším jen šplouchání, opět se stávám bodem v dálce.

      Na druhém břehu leží rakev s odhozeným víkem. Je plná vody a suchého rákosí. Z domu zbyl popel, klečím v něm a vnímám ohořelé trámy, kosti těch, co tu žili. Byl to můj dům? Žil jsem tady? Byly to ruce matky? Nevím. Dýchám tmu, z lesa vychází měsíc.

6.12.2006

      Mým domem plují ryby. Sedím v křesle a dívám se z okna. Zelená stráň a bílé ticho, tma v trámech ví, kdo jsem, ale mlčí. Podlaha z prken se bortí a pod ní se objevuje poklad z dětství. Beru ho do ruky, na zem se sypou zlaté kuličky. Ryby je sbírají a hrají si s nimi a ony se mění v obláčky slábnoucího dechu.

      Už dlouho tu nikdo nebyl a neotevřel dveře, dům se zdvihá a pluje krajinou. Za oknem se míhají stromy, jsem malý chlapec a jedu ve vlaku na prázdniny. Sedím v kupé proti sobě, dívám se na sebe a jsem dospělý muž. Je mně chlapce líto a přitom mu závidím jeho štěstí a radost z dálky, kterou má před sebou. Chlapec má nos přilepený na skle, dychtivé oči pozorují opuštěné dvorky podél trati, film běží až do konce, prázdná cívka se točí a točí. Chlapci to nevadí, ví, že tam dojede jako každý rok touto dobou.

      Muž vstává a opouští kupé. Jde příliš těsnou uličkou, vrávorá a ještě jednou se ohlíží, ale chlapec ho nevnímá, není tady, je v cizím snu, někomu se zdá jeho příběh, někomu, kdo ho dobře zná a miluje ho.

      Muž vystupuje z vlaku. Prázdné nástupiště v poledním slunci, sežehnutá tráva mezi pražci. Vychází z nádraží a jde prašnou cestou ke hřbitovu. Z dálky zní klekání, kdosi umřel, někdo, koho znal, ale nevzpomíná si. Hřbitovní brána vrzne - znám ten zvuk, řekne si, byl jsem chlapcem a z vlaku pozoroval prázdné dvorky...

      Jde dál a hledá v uličkách se spadaným listím. Nenachází co hledal. Co hledal? Jména jsou mu cizí. Najednou spatří vlastní hrob. Je plný čerstvých květin, z dálky zní hudba a muž uléhá, chce si odpočinout po dlouhé cestě, slyší hrsti hlíny dopadající na jeho prsa, myslí na chlapce ve vlaku a najednou ho pozná. Je to jeho syn, který jede za ním a muž ví, že už se nikdy nesetkají, nepůjdou spolu prašnou cestou vzhůru k vesnickému hřbitovu s náručemi čerstvých květin. Je mu to líto a přeci je šťastný - syn jede dál a vnímá dvorky plné slunce.

7.12.2006

      Stmívá se, jdu úžlabinou až tam, kde začíná tma, kolem mě krouží motýli s průhlednými křídly. Tady jaro nikdy nebylo, stojím na dávném bitevním poli.

      Přichází ke mně muž s mečem a krátkým kopím. Nemluví, sklopí hledí helmy a podává mně kopí. "Uč se", říká, "brzy nás přijde víc a přineseme vám lásku". "Lásku?", divím se a tuším smrt. Muž se mrazivě usměje a pozdvihne meč. Vrážím mu kopí do prsou a on je šťastný, cítím to, padá k zemi a ztrácí se v hlíně odkud přišel. To místo zarůstá trávou a všechno je jako dřív, slyším zpěv ptáků, za kopcem vychází slunce.

      Jdu dál polní cestou a myslím na neznámého muže, z dálky slyším jeho hlas: "Ničemu nerozumíš a přece všechno víš!"

      Pojednou je mně zima, brodím se po kolena ve sněhu a opírám se o kopí, čím víc jdu dál, jsem starší a starší, hrbím se, zalézám do křoví, z trnů sbírám vysušené ptáky a hltavě je jím. Mám hlad a třesu se zimou, všechno ztichlo, bílá pláň je mrazivá, prostupuje mnou a měním se v kus ledu. Jenom srdce mně bije, vidím ho z výšky, připomíná tikot hodin v prasklině zdi opuštěného domu. Ale žádný dům už nemám, zbyla jen pláň, skleněné tělo, které mně už nepatří, nejsem to já, kdo tu leží. Letím vzhůru, ničeho nelituji, ani toho, že jsem zabil, mám křídla, jsem pojednou volný a svobodný, kroužím jak havran nad krajinou, kde už nikdo není a pochopím, že proroctví toho muže se splnilo, všichni jsou mrtví, jenom já žiju, i když moje tělo je mrtvé a leží ve sněhu kdesi dole. Letím a vím, že už se nevrátím na zem a nikoho neobejmu, že poletím výš než myšlenka posledního dechu zbavená všech naplavenin, budu oblakem a modrým světlem za tmou, vzduchem pod vlastními křídly, otevřenou bránou cizích krajin, mořem na obzoru, sluncem veškerého bytí.

      Vším čím budu, už jsem.

11.12.2006

      Vystupuji z vlaku a jdu prašnou cestou vzhůru. Tady jsem už byl, znám to tu, za chvíli minu poslední stavení, vrznou hřbitovní vrata a přivítá mě stokrát pokosená tráva. Vím kudy jít, kde odbočit do postranní uličky a uvidět vlastní fotografii na žulovém náhrobku. Jsem na konci cesty.
Kdosi mě bere za ruku, opět jsem malý chlapec a držím se otcova malíčku. Jdeme zpět, ale vždyť není žádné zpět, zpět už bylo, bylo dřív než jsem se narodil. Nechápu, ale držím se malíčku až do křeče dětské dlaně. "Důvěřuj mi" slyším shora, otec je příliš vysoký abych mu dohlédl do tváře. Cítím jen teplo jeho dlaně a jdu.

      Vracíme se prašnou cestou, je nekonečně dlouhá, příliš dlouhá, abych pochopil její konec a smysl, příliš dlouhá, abych se jí nebál.

      Utírám si slzy do rukávu. Jsou plné prachu a voní po chrpách. Mám nové boty. První, které se podobají otcovým, srovnávám krok a pomalu pouštím jeho malíček. Ruka mi sklouzává a opouští teplo dlaně, ještě se dotknu jeho nehtu a ruka mi visí podél těla.

       Zůstávám stát uprostřed známé cesty. Jsem sám, otec se otočí a vrací.

12.12.2006

      Stojím na břehu moře, z dálky pluje plachetnice a vyhazuje kotvu. Jsem rád, že po dlouhé době vidím zase lidi. Spouštějí člun a míří ke mně. Na hlavě šátky, tváře ošlehané mořským větrem a slanou tříští. Co mě čeká?

      Zapadá slunce a muži rozdělávají ohně, tančí a dívají se na mě. Jsem svázaný, ohnivé jiskry mi dopadají na holá chodidla.

      Kdysi jsem byl ptákem, znal jiné světy a lovil divokou zvěř. Dnes jsem sám loven, jsem kořistí dávných skutků. Obloha tmavne, za obzorem září hvězdy rezavým sítem slunce.

      A slunce pojednou svítí, pláž je opět prázdná, kolem vyhaslých ohňů leží muži. Všichni jsou mrtví, nad jejich hlavami krouží ptáci, kroužil bych s nimi, ale nemohu se hýbat, provazy mi vrůstají do rukou a vím, že už nikdy nevstanu a nevyšplhám se do korun okolních stromů.

      Bože, jak jsem byl šťastný než ti muži připluli, písek byl pro mě zlatým prachem, vhazoval jsem ho do větru a on jej odnášel, beznadějné zprávy mým blízkým, které končily za nejbližší vlnou. Ale mně to nevadilo, měl jsem toho tolik na srdci, že to uneslo jenom hluboké moře. Vzkazy teď leží na dně a omílají břehy v nekončícím příboji. Kdo je kdy objeví?

      Opět zapadá slunce, jsem nahý a spoutaný a moře se mění ve vyprahlou poušť. V zubech mám písek a pojednou ho nenávidím. Jsou to má vlastní slova, má nevyřčená poselství. Proč mě Bůh opustil, volám, a vím, že odpověď je ve mně, ale bojím se ji slyšet.

      Písek kolem mě se sype na dno přesýpacích hodin, už mám příliš málo času, abych ty hodiny obrátil a zastavil čas a zkusil vše prožít znovu a jinak, už mám málo času volat zpět moře a znovu posílat vzkazy po větru.

      Slyším zvonivý písek, blíží se ke mně, ale neznámý zvuk není pískem, je koncem ocasu pouštního hada. Zastavil se u mé tváře a chřestí šupinami. Přeruší nekonečnou poušť, věčné přesýpání? Bude mít sílu vše ukončit, překousnout tenkou nit, na které visím? Bojím se že ne, že se vrátí zpět do přesypů, aby i on posílal zprávy svým blízkým daleko za dunami a vyprávěl svůj příběh o setkání s vysíleným mužem.

      Vrací se, stává se moudrým hadem který spatřil boha, odnáší s sebou posledních pár zrnek co jsem svíral.

      Písek jde dál, z pouště jsou slyšet ztracené karavany. Je nový den.

24.12.2006

      Jdu loukou za ženou v bílém závoji. Bosýma nohama rozhrnuje trávu, vnímám odlétající kapky rosy. Stékají mně po tváři, jsou to slzy.

      I když se žena neotočí, vím, že je krásná, vím, že mám za ní jít abych poznal proč pláče.

      Po chvíli si všímám, že na jejím závoji jsou tři kapky krve. Jedna je moje, druhá její a třetí, třetí nepoznávám, je zlatá a míří k hvězdě na horizontu. Opouštím ženu a jdu za hvězdou, je jasná i v poledním slunci, oslepuje mě, vstupuji do ní a stávám se jejím světlem, opouštím i svoje tělo, jsem zlatým třpytem nad hlavou neznámé ženy, obláčkem její aury. Nese v náručí dítě, jsem to já a vím, že mám být obětován, mám být plamenem slunce, kapkou krve na závoji, mám být i závojem, ženou, která jej nese i chlapcem kráčejícím za ní v ranní rose. Mám být vším.

      Žena mě naposledy políbí na čelo, pokládá mě do trávy a odchází. Jsem sám jako před tím, ale nemám strach z toho co přijde, vím, že přijedou divocí jezdci na černých sarančatech, že mě přivážou lanem za sedlo a povlečou vysokou trávou, dlouho, tak dlouho, dokud se čas nestane vzpomínkou.

      Je chladno, ležím v trávě a z dálky přijíždějí jezdci. Usmívám se, neboť je už znám. První z nich sesedá.

18.1.2007

      Opustil jsem svoji cestu. Už dávno, ještě dříve než z oblohy padaly kameny a vysušená pírka mrtvých ptáků, daleko dřív, než stromům uschly ruce, dřív, než jsem sám byl stromem a kamenem a mrtvým ptákem, daleko dřív, než moře vyschlo v mé dlani a pouště byly zrnkem ranní rosy, dřív, než jsem byl pouští a rosou, dřív, než jsem to pochopil a zapomněl, dřív, než jsem byl něčí vzpomínkou a zapomněním, dřív, než jsem se vešel do matčiny dlaně a sám byl dlaní, mnohem dřív, než pukly skály a oheň byl ohněm žhavých skal a já větrem, který jej živil i popelem, jenž zbývá po všem, co je uvnitř prázdné slupky těla a dřív, než tělo je samo prázdnem a stává se cestou. Mnohem dřív.

19.1.2007

      Zase je mi něčeho líto, vidím dceru. Jde krajem lesa a drží v náruči dítě které pláče a je ovinuté v bílé plence. Je vítr, stromy praskají, ale ona jde, protože míří ke konci své cesty za lesem, ale bojí se do něho vstoupit.

      Lehá si pod vyvrácený kořen a dítě nechá venku, plenka mu zakrývá tvář a ono pláče, dusí se a vítr stále sílí, dítě není slyšet a umírá.

      Začíná pršet, dcera vychází z úkrytu a dítěte si nevšímá. Dívám se shora - to dítě jsem já, ležím a je mi smutno, je mi všeho líto, jsem opuštěný uzlíček na okraji výmolu. Dcera odchází.

      Pojednou se zdvihám, rostu a měním se v dospělého muže, překročím výmol, věčnou propast dělící mě od matky, ohlédnu se za ní, ale ztrácí se v mlze.

      Jdu opačným směrem kde tuším slunce a letní trávu, jdu, bosýma nohama cítím jehličí a mířím stále ke slunci.

      Za obzorem ji potkávám. Je stará a shrbená, pod šátkem vidím rozcuchané šedivé vlasy a zase je mi někoho líto. Matka stojí a dívá se na mě, nepoznává mě. Jdu k ní a říkám: "Jsem tvoje mrtvé dítě". "Nikdy jsem žádné dítě neměla, měla jsem jenom svoji naději a tu jsem ještě nenašla, je za tím lesem odkud jdeš".

      Pojednou chápu, že šla v kruhu, že se vrací k dávné propasti, výmolu po spadlém stromu. Jdu za ní, uléhám k ní pod vývrat a ona mě tiskne, oba pláčeme a jsem zase malý, tiskne mě a říká "synáčku" a já šeptám "maminko", přesto, že vím, že je to moje dcera. Daleko v mlze vychází slunce.

8.2.2007

      Chvějí se stromy a déšť přináší úlevu, stmívá se a z dálky se ozývají vlci. Z lesa vychází muž, má stříbrnou hlavu a zlaté oči, je starý a v náruči nese dítě. Pokládá mi ho k nohám a říká: "Poznáváš se?". Beru jej do náruče, líbám ho, dítě se směje a hladí moji tvář. Mám stříbrnou hlavu - jsem to já, kdo vyšel z lesa, jsem i ten ve svém náručí, jsem i ten, koho chovám a tisknu až k bolesti.

      Slunce přechází v měsíc. Sedím na kameni, je bílá noc, bělejší než moje vlasy i tvář matky. Cítím ji nad sebou společně s otcem, který se usmívá, nevidím ho, jenom tuším, jako tuším vlky, kteří přijdou, aby rdousili a zabíjeli.

      Utíkám před nimi, držím bezbranné dítě a noc nás ukrývá. Konečně jsem v bezpečí, vystupuji na vysokou horu a dívám se dolů. Země je spálená, ze stromů zbyl jen popel předchozích obav. Stojím a tisknu malé dítě, cítím jeho teplo, které je i mým teplem, tělem a naší budoucností. Svítá.

17.5.2007

      Jsem mihotavé světlo brzkého rána, valím se nad řekou. Z břehů do mě bodají ohnivé jazyky, prý ve jménu spasitele. Pluji dál a zpěněná tříšť řeky je tříští mého těla, ale žádné tělo nemám, jsem oparem, dechem a svítáním.

      Ohnivé jazyky vstaly, v tišině rákosí zbytky mrtvých ryb, vzedmutá břicha připomínají pahorky bitevních polí, krvavé šupiny odchlipují sklo očí. Nevidí a přesto mě vnímají výčitkami a zaslíbenou věčností.

      I moje duše je ze skla, bílá a mléčná, je oparem řeky, nad kterou se vznáším, kterou vysušují ohnivé jazyky až ke dnu, k němuž klesám, abych se stal rybou a součástí křižovaných. To jejich jsou ta bitevní pole, bílé pláně s pohozenými těly, to jejich jsou krvavé meče trčící z hrudí v šupinách zrezivělých zbrojí. Tady i Bůh mlčí a dívá se, jak kopu hroby, jeho je má duše a moje jeho království s cedrovými kříži. Z čeho se tu vykupuji, když nemám čím platit? Za jakou minci bych přeplul dávno vyschlou řeku? Nabízím sebe.

      Opar se zvedá a on napřahuje ruku.

1.6.2007

      Kdesi ve mně zpívají ptáci, ti kteří letí nad mořem a ví, kde končí břehy, kde dosednou na konci cesty, aby v písku zanechali otisky mých dlaní. Ano byl jsem tam dokud se písek nevrátil zpátky s hrstkou vybělených kostí.

      Divoce mávám křídly, ale nevytrhnu zrezivělé hřeby a tak začnu zpívat, píseň připomíná praskot vysušené kůže kterou pronikají supi, je otevíráním dveří, dechem kamenné dlažby, po které mniši sunou zlaté klece a neví, zda jsou ještě venku, nebo uvnitř. Dlažba je vlhká a pálí v chodidlech, i já sunu vlastní klec přítmím chodby, pyšný a horlivý - vím, že jsem uvnitř, že jsem už uvnitř, v prázdnotě obalené zlatými pruty, vím, že nemusím stoupat na posvátné hory, že sám jsem horou... ničím, do něhož odcházejí bozi.

      Poslední vrstva kůže praská a první sup sedá na moje záda a skřehotá: "Už nejsi bůh, jsi jedním z nás!"

      Dívám se proraženým sklivcem a závidím mu věčný hlad a vítr stlačený křídly a volnost a sílu a touhu, kterou jsem ztratil, když jsem byl bohem a nevěděl, že nejprve musím být supem.

      Mlčím, zpívají ve mně ptáci.