Měla bych přejít řeku
a poznat bolest
a za bolestí břeh
kde roste v trávě hořkobýl
a růžencová kleč

Spěchám na svatbu sestry
ještě šla bělit prádlo
na něm si zítra
ustelou krkavci

Bolesti má
smiluj se
smiluj se nad námi
až stříbrný sokol vzlétne
na křídlech zbytky bělového dřeva

Je z mého stromu
z mého těla

Je suchým listem
z herbáře

Neznám jiné tušení

tak jako pravdu o tobě:
Kdyby Ježíš byl žena
nemiloval bych tě

Modlí se, protože má strach z boha
neodsune svůj příběh do nepaměti
je před ním

Žulová skála
Kámen v upocené dlani

Nehodíš, nezabiješ
ta dívka má v očích vesmír
Nehodíš? Nezabiješ?
Stříbrní ptáci letí
nespadnou hvězdy ze svých drah
Převozník odváže loďku
v ruce kámen
těžší než ozvěna

Přišli jsme z rovin

krajinou ohlodanou na kost
Už nebylo co brát
vyprahlost z hrdla
a slova ztichlá za tichem
Prošli jsme sadem
a za ním jiný sad
jako když duše střídá těla

Nikdo se, bože

po nich neohlíží
i úzkost mívá strach
když snímají noc s hnízdy
a zítra vyjdou v krajinách

Co s darem
skrytým do oběti
když jeho smrt
má tvůj prstoklad?

Uprostřed pouště
postavil jsem hrad
a byl jsem lovcem
leklých ryb
a vyslovil jsem ticho
budeš mu naslouchat
dokud to ticho
hrady nezboří

Přes pole běží kůň
v kopytech úzkost ozvěny

Tomu, kdo k tělu
kříž mu přikoval
děvčátko nosí
večer květiny

Na jaře v poli
rozkvetou vlčí máky
dětem do vlasů

Můj bratr nežil v milosti darů

neuměl létat, i když byl sokolem
tím druhým, v jehož stínu
tisíckrát dopadl jsem na zem

Z větrných proudů
vracel jsem se k němu
zdvihat mu křídla
k masivu skalních stěn

Ale on nikdy neodlétl
nezapřel čas nad korunami stromů
a řetěz kolem krku
obrůstal peřím
jemným a krutým
padajícím z hvězd

Tenkrát jsem poprvé obvinil boha
z lidského strachu
shodil ho ze skal
a vláčel proudem řek
ve slepé rovnosti těla a duše

To já jsem kladl okřídlené pasti
a vítr nehnal do křídel?

Dodnes to nevím
Vracím se k řece
v pařátech dvouhlavé srdce

V mém věku je život krátký
nedokázal jsem ani zastavit slunce
a najít druhý konec řeky
bez vyloučení moře

Cesta mi zarostla
do prasklin pat
živil jsem je solí
a kdejaký kopec
zasvětil hoře
za zlatý prach
za živou vodu

Dívám se zevnitř do plamene
slunce stojí

Nevstoupili jsme do stejného domu

plného hudby
padajících stěn
a za tou hudbou
na konci slepé chodby
stejný pták zpívá
přestože dávno uletěl

Jsou ozvěny
za nimiž nic není
a přesto se občas vrací
dávné a ztracené
pouštní karavany

Ti, co své oplakali
spálili šaty
a popel nosí lvům
pro lepší spaní
a věčnou přízeň u bohů

Taková přízeň možná není
ale když vyjdeš před dům
dokážeš se opřít
o padající list

Království není nad horami
a není žádný čas
a prostor je řeka
mezi námi
Co hledáš nad horami
je jenom v nás

A k prázdným očním důlkům
neskloní žádný živý tvář
jen mrtví pohřbívají mrtvé
Ale kam?

Má duše stokrát přešla do rovin

neptám se, kým jsem byl
ale kým budu

Pod prachem hedvábí
pro mě kopou studnu

Kolik žízně je třeba
abych pochopil vodu?

A kolik vody
abych pochopil řeku?

V hrsti mám vítr
a kapsy plné kamení
Víc neunesu
A kolik je všeho třeba?

Jak těžký kámen na krku
abys vytlačil stopu
a kolik zapřít slov
aby byla báseň?

Léta jsem seděl proti zdi
dokud mě nepustila
Je z druhé strany stejná
jako já
jako nebe
a jako ty

A bude-li potopa
budou i nové ostrovy

ach, Gájo
až budeš u své zdi
budu i já