Vydalo Jihočeské nakladatelství v roce 1985, ilustrace Jindřich Růžička


 

ČAS O ŠVESTKÁCH

spadaly švestky bude zrát
ve skle a mědi čirý destilát

a než se podzim dokoulí
pod nebem v něžném soukolí

v zahradách kde dřímá líh
na zátky spadne první sníh


DISKOTÉKA

v pomlce parket
podpatky tápou za štěstím
přenoska v slepých drážkách
zaloví desce v paměti

zas jeden den
dětských radostí
ramínkem z dívčích blůzek
druhý dech svázat chci

když jako slepec hledám v kapce potu
obraz tvých sedmnácti let


ŽENA VYŠÍVAJÍCÍ MŮJ MONOGRAM

někdy se mi stýská po životě
jako kdybych už žil
v jiném městě
a z jiného objetí
jako kdybych se už odlepil
od svého dna
a svlékl se z cizí kůže
kterou budu muset vrátit

vím že jsem tě už potkal
a vím že jsem tě už ztratil
ale dosud nevím zda jsi ta žena
vyšívající monogram
dvacet let mrtvého milence

LARYNGITIDA

žlutý prach
sedá na těžká víčka mého města
na peřinky ročních astmatiků
i ve spánku k tobě vstávám
z tebe vycházejí poslední andílci dechu
a ty ještě ani neumíš zavolat: maminko!

kdosi se ve mně chvěje
a ví že to budu já
kdo tě poveze z nemocnice
tak strašně čekající
a zase tak strašně
hladovou


OPUŠTĚNÝ

vstalas ještě před svítáním
a řekla abych neklepal na cizí dveře
a neříkal básně
které dosud nikdo nenapsal

ještě se na mě díváš
škvírou mezi prostěradly
a netušíš
že už tu nejsem
a že mně budeš psát dopisy
jako matka která nosí
panenství dospívající dcery
dosud pod srdcem

JE TO STESK?

je to stesk
když jdu zahradou
ke dveřím tvého domu
ty mě líbáš
a mezi rty tiskneš ostřici
je to stesk
když říkáš přijď
ale já slyším sbohem?

je to stesk
když si zkoušíš košili o dvě čísla menší
která tu zbyla po nebožce paměti
a ona ti je?

NĚCO
otci

něco nás dělí
něco o čem dobře víme
něco čemu jsme dali jenom jména
něco čemu můžeme věřit
a nemusíme
něco co možná ani nehledám
a přece nacházím
jako tvoje vlasy v knihách
i když už dávno
nejsi